Ostatním ukazuje Jana zahradu. Trávu ještě nestačily ovce spást, třešně jsou už červené. Kdo je šikovný, natrhá si, aniž by naštval berana. Ale prý je hodný, neútočí. Michal vypráví, že Ostružno je v dešťovém stínu. A že vždycky na sv. Trojici prší.

Rozdal zpěvníčky, po druhé hodině my poutníci vyrážíme. Předzpěvuje, opakujeme. Jednoduchá melodie, pořád dokola. Není nás moc. Kromě Literácy ještě B, T, na Skláři se přidávají další. Takhle se kdysi chodívalo, lidí bylo víc. Chlapi v černých šatech s klobouky, ženské v šátcích. Na návsi byly stánky s tureckým medem a mejdlíčky. Kde jsou ty časy. Nezdá se, že někomu z nás vadilo, že ze vsi nikdo. Každý má možnost vybrat si svou pouť, svou Trojici.

U Skláře bláto, jak bývá vždycky. Déšť žádný, jak nebývá. U Trojice pár lidí. Michal má varhánky nachystané, jen rozdává noty a připravuje si ten svůj hlasitý foukací nástroj. Mše začíná. Pan farář vysvětluje, jak je tu všechno trojhranné. Dlaždice, okna, stavba sama. V každém ze tří rohů je borovice. Mluví o tom, jak má každý ten svůj čas, kdy přestává rozum a začíná víra.

Před kaplí je leták Trinitatis societas na záchranu varhan v Ostružně. Kdo chce, přidá.

Kdo chce, poslouchá si slovo Boží uvnitř, nebo venku. Kdo chce, slaví si svátek Nejsvětější Trojice, kdo chce, slaví si skvělý víkend v krásném místě. Někdo poslouchá zpěváky, někdo ptactvo nebeské. Trojiční pouť se vydařila.

autor: Bohumír Procházka

25.06.2011

- původní článek na http://jicinsky.denik.cz